Blog #2
My Plzeňácí
O minulosti
Jedna z úvah, které jsem se neubránil. Neumím říct, jestli bych za války hajloval a spolupracoval, škodil jako odbojář, nebo držel hubu a snažil se nevyčnívat. Vím, že bych to všechno uměl a šlo by mi to! Snad krom toho nevyčnívání, to se mi moc nedaří. Na starých fotkách vidím Plzeňáky hajlující, mávající, naslouchající i jásající pod všemožnými vlajkami a tribunami se svastikou, s hvězdami a pruhy, i se srpem a kladivem...
To všechno k nám patří a na určité úrovni netřeba vůbec soudit, co bylo dobře a co špatně. Pojďme to prostě přijmout a smířit se s tím, že tohle všechno máme v sobě, že i tohle jsme my, z toho pocházíme a to všechno nás nějak ovlivnilo. Osobně jsem zažil necelejch 20 let ČSSR. Byl jsem šťastnej, když přišla Sametová revoluce a vláda jedné strany skončila. I když ten konec, kdy už režim neměl mnoho sil byl docela příjemnej. My, „dělnická mládež“ z učňáků, jsme tehdy byli asi poslední podporovaní až rozmazlovaní a dostávali jsme zadarmo základy řemesla, které dnes abys pohledal. Ano, značnou část vzdělání a jakýsi základ toho, kým dnes jsem, jsem dostal za minulého režimu a v dobách hledání těsně po. Takže převážně v socialistických školách od prokádrovaných učitelů. Leccos z té doby pro mě bylo fajn, leccos byla otrava. Nehodnotím, co mělo či mohlo být jinak, jen vnímám, že je osvobozující uznat a ctít realitu. Takhle to prostě bylo se vším, co k tomu patří, lampionové průvody i s koncentráky.
Mám v lásce Plzeňáky, kteří trpěli za války, rozumím i volbě těch, kdo kolaborovali a soucítím s utrpením, kterého se jim odplatou dostalo. Vnímám přínos i bolest - klady i zápory, chcete-li - které nám přinesl německý řád za okupace a za sebe mohu říct, že dnes už jsem s touhle etapou v míru. Vážím si vojáků, kteří bojovali za naše osvobození i států, které na obou stranách budoucí železné opony dobře věděly, za co své muže posílají bojovat. Vážím si rodin a přátel, kteří se o vojáky na frontách strachovali. Sdílím radost nad poválečným shledáním i smutek, když nepřišlo. Je mi líto všech poválečných excesů a křivd, které plynuly z odvet za utrpení okupace. Jsem hrdý na prezidenta, který se za to dokázal omluvit. Ještě se nedokážu smířit s tím, jak se po roce 1948 část našeho kulturního a vzdělaného národa nechala svést ke kruté a primitivní bolševické politice, plné nenávisti a bolesti.
Narozdíl od německého nacismu, který otevřeně deklaroval nepřátelství, konali komunisté stejná zvěrstva za neustálého připomínání bratrství a spojenectví.
Ty nejkrutější doby jsem díky Bohu nezažil, v době normalizace, kdy "dělnické" kádry řídily vše školstvím počínaje, přes veřejnou správu až po průmysl, jsem byl vcelku bezstarostným dítětem a ve školách jsem měl to štěstí, že jsem mohl kolem sebe mít a vnímat spíš lidské bytosti, než jejich kádrové profily. Respektuji však i tuto realitu a věřím, že to byla nezbytná součást našich dějin a našeho společného vzdělávání. Součást, kterou v jiných zemích východu i západu nahradily podobné prožitky s jinými příčinami. Všichni prošli lekcí, kterou potřebovali. Přeju si, abychom používali tu zkušenost jako nástroj, takové měřidlo svobody. Ve světle současné politické situace pevně věřím, že nám pro orientaci v tom, kdo jsme a kam toužíme patřit, dobře poslouží, a že nám nebude třeba ten kurz opakovat.
PK, březen 2015
Tweet
